MILOSLAV ŘEHOVSKÝ JE PILNÝ I PO SEDMDESÁTCE
V Třeboni se vyučil opravářem zemědělských strojů. V dílně však Miloslav Řehovský nepracoval dlouho, stal se řidičem. A za dlouhý čas vystřídal všechny známé značky dodávek i nákladních aut. Od mala je však hlavně rybářem.
„Když začínalo Lipno, tak strejda byl baštýř. Jak se jezdilo na Malé jezero, tak tam se dodnes říká U baštýře. Tam jsem začínal chytat. Odmalička. Také jsme na ryby jezdili s tátou a panem Cajkářem z Hluboké,“ vzpomínal na své rybářské začátky Miloslav Řehovský.
Také se však staral. Po otci převzal rybník Dubičák doma na Dobré Vodě. Krmil ryby, obhospodařoval jeho okolí, připravil jej na výlov. „Jak dlouho chodím na výlovy u nás, to vám přesně neřeknu. Ještě jsem pracoval, když jsem tu začínal. Bylo to za bývalého hospodáře Honzy Mikeše. Je to přes dvacet let. Dříve bylo v péči naší organizace méně rybníků. Ale i tak se musela držet basa. Když se jde časně ráno na výlov, nemůže se zaspat. Jako když se jde na ryby...“
Říká, že každý rybník má své a každý vždy má i něco nového. „Jeden čas jsem dával z Lipna do jednoho rybníku tady sumce. I ke dvěma metrům. Pak to bylo při výlovu zajímavější,“ pousmál se. Sumce umí. Letos chytil i svého největšího, měl 230 centimetrů a 60 kilogramů. Má vystavené preparované trofeje. „Když se na každou z nich podívám, vím, kde to bylo. jak to bylo. Jsou to hezké vzpomínky.“
Na sumce chodí v noci. Sumec je dravec, který loví po desáté večer. A nemyslí si, že by bylo Lipno v tak špatném stavu, jak se o tom dnes mluví. Ano, je méně úspěšných rybářů. A také je jich stále víc. „Jsem na Lipně dvakrát třikrát v týdnu. Je to moje srdeční záležitost. A vím, že na sumce musím udělat sedm docházek, než mám jeden záběr. Kdyby byl sumec přemnožený, jak se dnes říká, měl bych ho na každou druhou nebo třetí docházku.“
K číslu sedm se dostal, když si z pečlivých záznamů udělal průměr. Stejně nesouhlasí s tím, že nejsou candáti. „Jsou. Ale na živou rybičku, která měří dvacet centimetrů, candáta těžko dostanete.“ Podotýká, že jsou umělé nástrahy, na které však spousta rybářů ani neumí chytat.
Dobře ví, že candáti z Lipna mají dnes i přes sedmdesát centimetrů a ke čtyřem kilogramům hmotnosti. Jsou narostlí, nevypadají jako doutníky, jak řekl, což bylo dřív. „Přehrada vlastně stárne. Dříve byly na Lipně nájezdy z celé republiky na štiky. Dneska nemá štika podmínky. Kraje už nejsou tak zarostlé, nevytře se tam. Je závislá na nasazování. To samé okoun.“
Dříve se okouni chytali podle hejna racků. To dnes nefunguje. „Přesto je Lipno zarybněné dobře. Tak je zarybněná málokterá přehrada. Od kaprů, přes bílou rybu po dravce. Tam není závada. Když rybář přijede na Lipno jednou za měsíc, i za dva týdny, není to ono. Musí být stálý kontakt s vodou. Ty stavy se mění během několika hodin. Stačí, aby zafoukalo. A tam, kde braly ryby, není nic.“
Má spoustu zkušeností a znalostí o vodě. Ví, kde ryba přebývá a ve kterém čase. Ale i kdyby se se svými zkušenostmi dělil, nemusíte mít úspěch. „Můžu sedět vedle táty, můžu mít stejnou výbavu a budu to házet tam, kam nahazuje i táta. On nahodí dvakrát a bude mít dva záběry. Nahodím desetkrát a ryba si toho nevšimne,“ popsal své zkušenosti syn Honza.
Jeho otec uměl v mládí i dobře čapíkovat. Ví dobře, jak třeba vypadá úhoř. „To byla zábava. Na vodě byla ledová tříšť. Chodili jsme bosi a vyšlapávali jsme úhoře. Kolikrát jsem měl palec u nohy zmrzlý, než mi to došlo.“ A největší úhoře, silné, čapíkoval na rybníku Svět u Třeboně. Láska, Víra, Naděje. To jsou některá jména rybníků kolem Třeboně i Lomnice, které dobře zná. „Učení jsem si nechal u školníka a rovnou po škole jsem jel na výlov. Byla to krása, rád na to vzpomínám.“
Výlovy v naší organizaci ho baví. Říká, že s rybou se potěší. A ví, že musí umět všechny pozice, na kterých se při výlovu ocitne. Hospodář Martin Zimandl posílá rybáře při výlovu, kam je v dané chvíli třeba. Jít shánět ryby a plácat přitom klackem do vody, s háčkem při zátahu, se žezlem. Pak se ryba po vytažení ze sítí třídí. Stále chce pomáhat, být užitečný. I když při mrazivém počasí ho víc než jiné studí citlivé ruce i nohy.
Ryby Miloslav Řehovský miluje. provázejí ho celým životem. Chytil jich hodně. Spousty jich nasbíral při čapíkování. „Pokud dnes k tomu rybníku přijdete, vybaví se vám zážitky z dávných dob. Stojí to za to. Třeba když starý pan Kříž chodil s čibukem kolem nás a říkal: Tak čapíci, sem mi nelezte, já vám řeknu. Čapíci poslechli a čekali. Pan Kříž se pak zvedl a prohodil: Kluci, na co čekáte? A šlo se na věc. Byla při tom zábava.“
Když se však zeptáte, která ryba je nejchutnější, Miloslav Řehovský vám to z vlastní zkušenosti neřekne. Ne, že by nechtěl. Ryby však celý život nejí. „V životě jsem rybu do pusy nevzal. Třeba jsem vyudil úhoře a donesl jsem je do dílny. Chlapi si jen koupili čerstvé rohlíky a měli hostinu. Dodnes na to vzpomínají. Vím, že ryba je dobrá, všichni to říkají. Jen jsem se je nenaučil jíst. Když si dám řízek, nejvíce mi chutná smažená strouhanka. Na maso jsem prostě nikdy moc nebyl.“ Zato rybář je opravdu šikovný. Je v jedenasedmdesáti letech legendou, které si ostatní rybáři váží.
Popfoto
Foto 1: Miloslav Řehovský mezi svými trofejemi. Některé si preparoval sám, jiné dělali specialisté.
Foto 2: Trofeje zkušeného rybáře jsou na třech stěnách vyzdobené letní chaty.
Foto 3: Asi málokdo umí chytit za krátký čas dva pořádné sumce, jak ukazuje archivní foto.
Reprofoto: Michal Cirmaciu
Foto 1 Foto 2 Foto 3